Vítězství mrtvého žokeje, tým Ku Klux Klan a další sportovní lahůdky z historie

červenec

8

2019

Vítězství mrtvého žokeje, tým Ku Klux Klan a další sportovní lahůdky z historie

| 2019-07-08T01:35:52+00:00 8. červenec 2019 | #sport#historie |

Tři lahůdkové příběhy z historie sportu, kterým možná nebudete věřit, ale doopravdy se staly.

Get the gold or die trying

Že jste nikdy nic pořádného nevyhráli? Vidíte, a to k tomu máte všechny předpoklady, jako třeba to, že jste naživu. Tak si přestaňte hledat výmluvy, jeden americký žokej totiž dokázal vyhrát i po své smrti.

Dne 4. června roku 1923 utrpěl chlapík jménem Frank Hayes smrtelný infarkt, když závodil v koňském dostihu v Belmont Parku v New Yorku v USA. Navzdory jeho náhlé smrti se ale Hayes dokázal udržet v sedle tak, aby kůň doběhl, zdolal poslední překážku a proťal cílovou pásku.

Pětatřicetiletý Hayes, Američan irského původu, nikdy nikdy předtím (a ani potom) žádný dostih nevyhrál, což bylo způsobeno i tím, že nebyl žokejem na plný úvazek, ale spíše vítězné koně trénoval a působil jako stájník. Navíc jeho kůň byl v závodě totální outsider, se jménem Sweet Kiss a kurzem 20:1 prostě nemohl být favorit.

Závod měřil 3200 metrů a zahrnoval 12 překážek. Hayes koně držel celý závod na uzdě a pobídl ho až ke konci závodu, což byla patrně chvíle, kdy zemřel. Ale to je pouze domněnka, protože navzdory tomu, že zemřel ještě na trati, si nikdo ničeho nevšiml. Až když kůň v cíli vyklusával a majitelka koně slečna Fraylingová a pořadatelé běželi Hayesovi blahopřát, tak nějak zjistili že už není úplně naživu. Byl přivolán traťový lékař Dr. John Voorhees, ale ten už mohl jen konstatovat smrt. Jako příčinu označil srdeční selhání.

Za náhlým infarktem stál patrně drastický úbytek váhy, Frank musel zhubnout z 65 kilo na 58 kg doslova pár dnů před závodem. Před dostihem proto odmítal i vodu.

Oslavy a pozávodní vážení jockey club pochopitelně zrušil a o tři dny později se konal Frankův pohřeb, namísto obleku byl pohřben ve své vítězné žokejské uniformě.

Možná právě proto, že se Frank svalil koni na krk, tak Sweet Kiss zabral a doběhl si pro nejvíce překvapivý vavřín v historii. A s jezdcem stále v sedle, čili technicky v rámci pravidel. Což Hayese in memoriam učinilo prvním a zatím jediným žokejem, který vyhrál závod po smrti.

První vítězství a ani si ho nemůžete pořádně užít, to je nová definice pro pech. Navíc se Amíci projevili jako smějící se bestie, když koně, který už poté nikdy nezávodil, po zbytek života svorně přezdívali Sweet Kiss of Death.

Frank na startu závodu údajně pronesl větu: "Dnes je ten správný den na zápis do historie". Achievement unlocked.

Bílí jezdci a sázka na černé koně

V pěkný letní den 21. června 1925 se na baseballovém stadionu Island Park ve městě Wichita v Kansasu konal zápas, který už se nebude nikdy opakovat. Místní all-blacks družstvo si to rozdalo s místním Klu Klux Klanem. Přísaháme, že je to pravda.

Tým Wichita Monrovians, semiprofesionální tým složený pouze z Afromaričanů, který hrál v několika různých Negerských ligách (ano, tak se jim vážně říkalo), sehrál exhibiční utkání s neuvěřitelným soupeřem. Tím byl tým Lóže číslo 6 místního Ku Klux Klanu.

Stadion Island Park v Kansasu, kde se zápas odehrál. Ostrůvek už dnes neexistuje

Protože Monrovians nebyli plně profesionálním týmem, hráli za svoji kariéru proti mnoha amatérským bílým týmům po celých USA, takže byli zvyklí na ledasco. Přijetí od publika a od rivalů se velmi různilo podle toho, kde v USA právě hráli, ale zdá se, že Monroviáni byli spíše na té tolerovanější straně spektra. Nutno ale doplnit, že se stále bavíme o době, kdy ve stejném městě roku 1922 střelili bílí spoluobčané souseda tmavé pleti na jeho cestě z práce do nohy, protože nechtěli, aby jeho děti chodili do stejné školy jako ty jejich. A tři roky poté si Monrovians vybral za soupeře tým, kde měli všichni hráči ve skříni kromě dresu i bílou kápi.

V roce 1925 už moc Ku Klux Klanu začala postupně slábnout, ale ještě o rok dříve měl lóži skoro v každém městě USA. Což byl pravděpodobně jeden z hlavních důvodů, proč chtěli KKK hrát (a vyhrát) s afroamerickým baseballovým týmem, potřebovali veřejně posílit svůj vliv. Monroviané ale nebyli žádní pitomci a dobře věděli, o co týmu Klan Number 6 jde. Rozhodli se tedy, že to budou oni, o kom se bude psát a celou tuhle vypečenou PR akci Ku Klux Klanu nedarují.

Oba týmy začaly mobilizovat své fanoušky, aby se v hojném počtu dostavili na stadion. Podařilo se a ten den byl přítomen doslova dav. O situaci si můžeme udělat obrázek z tehdejších novin, kde se v článku propagujícím zápas psalo, že předměty jako škrtidla, břitvy nebo biče budou u vchodu na stadion zabaveny.

Nastaly pochopitelně velké obavy z možného násilí, a tak týmy vydaly prohlášení, že "vše co fanoušci uvidí, bude baseball." A kupodivu měly pravdu. Událost nakonec proběhla bez zaznamenáníhodných incidentů, ale na hřišti to byl boj. V nedělním letním dni naměřili během hry 38,8 stupňů Celsia, vál silný vítr a oba týmy v prvních pěti směnách skórovaly jen po jednom doběhu. Jakmile bylo jasné, že baseballové pálky budou svištět jenom na hřišti, začala přetahovaná o každý bod. Ale jeden tým chtěl prostě vyhrát víc. Monroviáni porazili bílé kukly 10:8 a pro zesměšnění segregace toho udělali ten den víc, než jim docházelo. O dva roky později byl KKK v Kansasu soudně zakázán.

Vážně o tom ještě není film s Tomem Hanksem a Morganem Freemanem v hlavních rolích?

Podstatný jsou tři body, na všechno vostatní se vyser

Wolverhampton Wanderers jsou anglický fotbalový klub s tradicí sahající až do roku 1877. Během své existence byl klub u zrodu mnoha velkých věcí, zakládal ligu, jako jedni z prvních měli na stadionu noční reflektory a fetovali na vyšším levelu, než celá slavná Tour de France.

Wanderers byli skutečně vlivným a progresivním týmem, stali se jedním ze zakladatelů English Football League, z níž se později odtržením 22 nejlepších týmů stala Premiere League a v Británii později pomáhali založit Evropský pohár, ze kterého se vyvinula UEFA Champions League.

Wolverhampton Wanderers, 29. dubna 1939. Berou?

A v duchu novátorských tradic se v klubu rozhodli najmout roku 1927 Franka Buckleyho, řečeného Major. Nastoupil na pozici trenéra, což ve Spojeném království znamená generálního manažera, a ten začal vládnout pevnou rukou. Do týmu přinesl hned několik tehdy revolučních novinek, jako páteční tréninkové zápasy, přísnou dietu a mladé hráče držel zkrátka díky své síti špionů rozesetých po městských hospodách a klubech.

Týmu kraloval železnou pěstí, pokud se hráčům v zápase nedařilo, měli často strach jít o poločase do šatny. Major měl vojenskou minulost a nešel pro urážky nejhrubšího zrna daleko a byl znám tím, že dokázal vehnat slzy do očí i dospělému muži. Na druhou stranu se proslavil i tak, že zajistil pro hráče důstojné ubytování a mladým dokonce koupil ze své kapsy místní hostel.

Buckley kombinoval moderní tréninkové metody se snahou získat pro svůj tým jakoukoli konkurenční výhodu. Začal tím, že před důležitými zápasy rozdával hráčům povzbuzující pilulky. Tyto suplementy jistě pomáhaly, ale neměly na obalu originální etiketu, pravděpodobně totiž obsahovaly amfetamin.

V roce 1937 byl Buckley osloven vědcem Menziesem Sharpem, s tím že by ho rád seznámil s novou revoluční léčbou. Tato radikální terapie měla zlepšit vytrvalost, zrychlení, zotavování a zesílit výkonnost. Že v tom musí být nějaký háček? Přijde na to. Stačilo přežít injekce z opičích žláz vstřikované do vašich varlat.

Vše vycházelo z práce, jak jinak, ruského medika Sergeje Voronoffa, který tvrdil, že injekce testikulárních výtažků ze zvířat do varlat pacientů jim dokáže navrátit mladickou energii. Major byl Sharpovým nápadem nadšen, ale rozhodl se, že než léčbu podá svým hráčům, nejprve ji vyzkouší sám na sobě.

Buckley byl ohromen: "Léčba trvala tři nebo čtyři měsíce. Dlouho předtím než byla u konce, jsem pocítil tak výrazné výsledky, že jsem hráče oslovil s návrhem na to, aby se léčba pomocí opičích žláz u nás zavedla plošně," řekl později Major.

Odvahu odmítnout měli pouze dva. V brzké době tak dostávali hráči po dobu šesti týdnů injekci každé tři nebo čtyři dny. A výrazné zlepšení výkonnosti skutečně přišlo. A to takové, že to velmi brzy vedlo k podezřívavým pohledům ze strany zbytku ligy. Když Vlci porazili Everton 7:0, jeden z hráčů Evertonu už veřejně prohlásil, že dobře ví, že za to můžou ony opičí injekce.

Wanderers ukazují fotografům své nablýskané křusky. Major se musí poslouchat

Když pak Wolves přejeli Leicester 10:1, trpělivost došla. Zástupci Leicesteru požádali vládu, aby tuto podivnou léčbu prošetřila. Když ministr zdravotnictví Walter Elliot tuto žádost odmítl, pustila se fotbalová liga do řešení následků opičí léčby sama. Liga ovšem navrhovaný zákaz injekcí odmítla, ale zaútočili jinak. Bafuňáři se shodli na tom, že na zdi šaten každého klubu v Anglii a Walesu pověsí nekompromisní oběžník. Ano, říkejte si tomu extrém.

Oběžník hlásal, že hráči si mohou nechat napichovat varlátka, ale pouze dobrovolně. Barkley byl totiž toho názoru, že když hráči uzavřeli smlouvu, musejí udělat vše, co se jim řekne. Takže tehdejší svaz vlastně vyřešil věc tak, že dal i jiným klubům možnost experimentovat s opičimi kulkami, pokud budou hráči souhlasit. A vy jste nadávali na Peltu.

Několik týmů včetně Tottenhamu a Chelsea se s ruskou terapií rozhodli experimentovat, ale tak výrazné výsledky už se nikomu zopakovat nepodařilo. Patrně v tom hrály roli i jiné látky a zcela určitě placebo efekt. A protože se psal rok 1939, vzápětí přišla válka a opičí metodu odvály jiné strategie.

Tak myslím, že ty opičí m*dky máme pořešený.

 

Images by: Keeneland Library, Wichita Public Library, Wellcome Library London, H. F. Davis/Hulton Archive and Wolverhampton Wanderers

Vytvořeno s ❤ v systému XOXO - © 2024 Write.cz, s.r.o.