Velkolepé oslavy a žranice - pohled do fascinující historie hodování

červen

13

2019

Velkolepé oslavy a žranice - pohled do fascinující historie hodování

| 2019-06-13T01:59:35+00:0013. červen 2019 | #historie#party#partyhard |

Když byl George Neville jmenován yorským arcibiskupem, a že to byla tehdy považovaná funkce, příležitost volala po slavnostní hostině. Menu téhle skromné křesťanské párty z roku 1465 se nám dochovalo, takže víme, že šťastní pozvaní zkonzumovali, mezi mnoha jinými věcmi, 1000 ovcí, 7000 kapounů, 1000 volavek, 400 pávů a 103 kusů studené zvěřinové kapsy. Celkem se na tomto večírku zkonzumovalo 42.833 kusů masa a drůbeže, s tuctem sviňuch a tuleňů na refresh, aby se zabránilo otupění chuťových pohárků. Jo, po pávech vyhládne, vsadíme se, že tehdy někdo poprvé vyškrábal dýkou do stolu hashtag #partyhard.

Není divu, tento jorkšírský banket se konal v době, kterou experti na historii hodování nazývají zlatým věkem okázalých žranic. Od středověku až do konce 17. století totiž králové a šlechtici brali velmi vážně jejich svatou povinnost zapůsobit, bez ohledu na cenu. Nápadně vysoká spotřeba přinášela prestiž (co nám to jen připomíná) a co by mohl být větší flexing, než třídenní fesťák pro pár tisíc nejbližších přátel?

Lidé v celé historii hodovali z celé řady důvodů a jejich hodování má mnoho podob. Od ohnivých grilování ranných homo sapiens, přes oslavy výročních svátků až po slavnou večeři na hřbetech koní, pořádanou newyorskou smetánkou roku 1903. Všechny mají ale něco společného - jsou to svého druhu oslavy. Ať už úspěšného lovu, slunovratu, což znamenalo konec zimy a nástup delšího dne, nebo jako v posledním případě - otevření stájí.

Chtěli byste večeřet na koních? Šlo by to, pokud byste byli v roce 1903 kámoši bohatého průmyslníka a jezdce Cornelia Billingse. Ten otevřel na ploše dvou tisíc čtverečních metrů dvoupatrovou stáj. Ponechme stranou to naprosto neuvěřitelné vybavení stájí, jejichž luxusní stání se štukovými stěnami a parkingem pro 20 kočárů bylo jen vrcholem ledovce.

Vstup do Billingových stájí. Pokud vás koníčci přestali bavit, mohli jste se v rámci budovy přesunout do kasina nebo dobového fitka

Aby Billings náležitě oslavil a zpropagoval otevření prestižních newyorských stájí, naplánoval exkluzivní formální večeři, kterou jim sestavil a připravil Gordon Ramsay tehdejší doby - celebrity chef Louis Sherry. Zprávy o plánované večeři ale zaujaly davy novinářů a hrozilo narušení od paparazzi ze století páry. Dýchánek byl tak přesunut do Louisovy dvanáctipodlažní restaurace na Páté avenue.

Když 36 hostů, všichni pochopitelně členové jezdeckého klubu, přišli 28. března ve 20 hodin na onu svačinku, našli velký taneční sál Rocco vyzdobený jako lesní zahradu, se stromy a křovinami, skutečnými ptáky, obrovským měsícem visícím ze stropu a drny na podlaze. Hosté nasedli na své koně a postavili se do kruhu.

Jedli z jídelních podnosů připevněných k sedlům na míru vyrobených pro tuto příležitost a popíjeli šampaňské přes gumové hadičky z chlazených lahví v sedlových brašnách. Každý host měl svého číšníka v kostýmu podkoního, který jim naservíroval celkem 14 chodů. Divoký pstruh krátce vložený do vývaru těsně před podáváním, jehněčí, perličky a hořící broskve. U každé koňské hlavy pak hlídal opravdový podkoní, aby se snížilo riziko, že zvíře flipne podnosy na svého strávníka. Koncem večera přinesli číšníci žlaby naplněné ovsem, ty už ale nebyly pro tehdejší smetánku, ale konečně pro hladové koníky. Ti potom zase nastoupili do nákladního výtahu a sjeli ze čtvrtého patra zpět do reality, zatímco jejich páníčky čekal na programu kabaret.

Pana Billingse přišel účet na 50.000 dolarů a to včetně služeb fotografa, který celou večeři dokumentoval, že se jmenoval pan Insta Gram je čistě naše spekulace.

Hodování není jen o tom být gourmet, je to životní styl. Dokládají to opět dějiny a historka toho nejpovolanějšího - římského vojevůdce a mecenáše Luculla. Ten jednou takhle na večer seděl u stolu sám a byl nucen potrestat služebníka, který se opovážil vstoupit s běžným, neslavnostním domácím jídlem. "Dnes Lucullus hostí Luculla!" Vykřikl a poslal trapné jídlo zpět. Tu oddanost prostě musíte ocenit.

Ale majetek a opulentní menu nejsou pro oslavu vždy podmínkou. Primo Levi, poté, co našel v Osvětimi několik brambor, je uvařil pro skupinku spoluvězňů, kteří se dobrovolně vzdali svých cenných plátků chleba ve prospěch potřebnějších. Levi popsal tohle dělení se o jídlo jako ten okamžik, kdy udělali první krok kupředu od prostého boje o přežití směrem k lidskosti a nadějné budoucnosti.

Jsou to totiž okolnosti, které promění obyčejné jídlo na hostinu. A jako záminka pro oslavu může sloužit cokoli, třeba i obřízka. V roce 1582 osmanský sultán Murad III uspořádal oslavu u příležitosti obřízky svého syna a dědice. Hostina trvala 52 dní a sultán nechal vyrobit i marcipánové květy. Nuda, říkáte si. Až na to, že to nebylo pár růžiček na dortu, ale sultán nechal vyrobit celé jedlé zahrady! Na to, jak se vyrovnali s mravenci (a synek s mravenčením) se odpověď nezachovala.

I když mravenci se někde jedí běžně, je nutné se přizpůsobit. A hodování tváří v tvář nepřízni osudu povýšili na umění Pařížané při obléhání během francouzsko-pruské války. Jak se zásobování potravinami zmenšovalo, jedna z nejlepších restaurací ve městě, Voisin, postupně přicházela s plněnou oslí hlavou, pak se přesunuli se k pečenému velbloudu, dušenému klokanovi, vlčí tlapě á la srnec a skončili s lahůdkou "chat flanqué de rats", neboli kočkou na lůžku z krys. Jestli na to padla zoologická, na to se jedna z nejslavnějších gastronomií světa neptá, ale člověk má hned pro jejich mávání bílou vlajkou větší pochopení.

Prusko-francouzská válka, tržiště St. Germain. Stánek psího řezníka, kromě koček má i čerstvé krysy, 1 Frank kus. Francie 1871

Některé hody ale vážně nemají původ ve veselí. Soutěže jedlíků, kde se potravina stává nástrojem k dosažení vítězství, měly být podle nás už dávno mimo zákon podobně jako psí zápasy. Že se jedná v podstatě o akty agrese dokazuje tradice severoamerických indiánů kmene Kwakiutl, severských rybářů. Tam si soupeřící náčelníci během potlatchu zvolili své zástupce, aby se jako chlapi utkali v tom, kdo dokáže pozřít nejdelší pás tuleního špeku. Naloženého v rybím tuku.

Stále čtete? Pak vězte, že ti nejlepší zpolykali 5,5 metru tučného pásu v oleji a strana co prohrála, musela zasponzorovat grandiózní večeři. No, kdo jsme abychom se pohoršovali, kdo nikdy neviděl na internetu jak se polyká rekordně tučný dlouhán, hoď první kamenem.

A že výše zmínění indiáni se s jídlem bavit uměli, dokládá i fakt, že provozovali i rituální kanibalismus, což je hned celá další kapitola z historie žranic. Těmto hostinám se s dovolením věnovat nebudeme, přeci jen máme dnes k mrtvým jiný postoj.

Ale i mrtví mohou hodovat. V Číně, během festivalu hladových duchů, se servíruje jídlo duchům zemřelých, aby pomohlo zabavit neklidné duchy, kteří by jinak mohli zaujmout pozici v některém živém těle. Starověcí Římané pak běžně pořádali pikniky na hřbitovech, často za otevírání rodinné hrobky, aby se mohli podělit o jídlo i s dědečkem.

Při zábavném čtení o všech možných oslavách je ale potřeba zmínit fakt, že si je mohla dopřát jen hrstka světové populace. Většina z nás by byla na straně, která si přála mít jednou konečně ten hrášek povařenej a maso jedli jednou za rok, pokud měli štěstí. Ne ale každý vyvolený se vyžíval v hostinách. Například Karel Veliký, bitvami ošlehaný vládce obrovské říše a moudrý muž, se často postil a obžerství nesnášel. Z jídla preferoval maso, které na rožeň přinášeli jeho lovci a během jehož konzumace rád naslouchal četbě z knih. Neměl rád ani přílišnou opilost. Sám si sice pár sklenek vína dal, ale velkolepé bankety pořádal velmi zřídka. Ovšem pokud na ně došlo, lidí se sešly tisíce.

Tak jo, ten budík si nechám, to zrcátko tady taky nech, ale to vajno ani nepokládej

A právě původní božský Kája byl údajně tím, kdo své hosty ohromil kouzlem, kdy po hostině strhnul ze stolu bílý ubrus a pak ho hodil do ohně. A stal se zázrak David Blaine style, drobky na ubrusu pohltil oheň, ale ubrus zůstal k úžasu přítomných nedotčen! Nitě bílé látky byly totiž protkány azbestovými vlákny, a tak látka přestála žár bez větší úhony.

Ale bohužel, historický výzkum události známé jako Charlemagne's Tablecloth ukázal, že magický ubrus nikdy neexistoval. Jeden z největších party triků historie se nikdy nestal. Ale večeře to byla velkolepá a Karel si připsal i parádní původní hoax. #partyhard

 

Image by Museum of the City of New York and 문희 이 from Pixabay

Vytvořeno s ❤ v systému XOXO - © 2019 Write.cz, s.r.o.