Nejbrutálnější lékařský zákrok všech dob? Lobotomie!

Jistě o ní mnozí z Vás slyšeli, ale po většinou jen tak lehce a okrajově. Nyní máte možnost dozvědět se o této odsuzované lékařské technice víc. Předem upozorňujeme, že článek je jen pro silné povahy. Historie lobotomie se bohužel neodmyslitelně váže k 20. století. Lobotomie byla neurochirurgickým zákrokem, při kterém operačně došlo k přerušení nervového spojení mezi mozkovým lalokem a ostatními částmi mozku. Metoda se používala pro léčbu psychických onemocnění jako schizofrenie, deprese, manická deprese, bipolární porucha osobnosti a spousta dalších. První oficiální zákrok provedl v roce 1935 portugalský neurolog Antonio Egas Moniz. Při operaci použil injekční stříkačku s alkoholem, jejíž obsah stříkl pacientce přes dva vyvrtané otvory v lebce do mozku. Podařilo se mu tak přerušit nervová vlákna a pacientce, která trpěla depresemi a úzkostnými stavy, se údajně ulevilo. Za léčebnou metodu získal Antonio Egas Moniz v roce 1949 Nobelovu cenu.  Mnoho pacientů a lidí z řad veřejnosti později žádalo, aby mu byla cena odebrána. Z lobotomie se vzápětí stala zázračná léčebná metoda, která se také rychle rozšířila do zámoří. V Americe se jí ujal Walter Freeman a postaral se o její ještě větší popularizaci. V 50. letech byl velkým zastáncem a fanouškem Antonia E. Monize. Po dobu své kariéry provedl Freeman údajně 3 500 zákroků ve 23 státech. Do lebky pacientů se dostával pomocí speciálních vrtáků přes oční jamky, respektive těsně nad oční bulvou, kudy přerušil spojení mezi mozkovým lalokem a ostatními částmi mozku. Operace byly prováděny v minimální nebo žádné anestezii. Cesta, jakou se dal Walter Freeman, měla k profesionalitě, etice a zázraku opravdu daleko. Dodnes je známé jeho chování během nebezpečného a neetického zákroku, který pojal jako divadelní vystoupení. Za den někdy vykonal i 25 zákroků, přičemž si nesterilizoval nástroje mezi jednotlivými pacienty. Jeden zákrok mu netrval více než 10 minut a často je prováděl v motelových pokojích. Ke konci své kariéry si dokonce pořídil dodávku, které říkal Lobotomobil, a vydal se s ní na „turné“ a zákroky prováděl přímo v ní. Walterovi Freemanovi zakázali vykonávání zákroků až v roce 1967, tedy po více než deseti letech jeho působení. Lobotomie byla nebezpečná a život ohrožující metoda, při které mělo dojít k ulevení od příznaků, které byly součástí duševní nemoci. Často k němu ani nedošlo, neboť mnoho pacientů zákrok nepřežilo. U většiny přeživších lidí došlo k trvalé změně osobnosti, mnozí se museli znovu učit chodit, dodržovat základní hygienické návyky nebo i mluvit, docházelo k ztrátě pudu sebezáchovy, pacienti byli apatičtí, utlumení a bez životní jiskry. Mnohdy připomínali zombie. Někteří dospělí jedinci se mentálně vrátili na úroveň malých dětí. Důsledkem velké popularizace docházelo k využívání metody nejen u psychických onemocnění, ale i u chronických bolestí hlavy. Často se pacientkami staly depresivní ženy v domácnosti nebo obtížně zvladatelní adolescenti. Údajně nejmladším pacientem měl být dvanáctiletý chlapec, docházelo také k zákrokům u těhotných žen. Jednou z nejslavnějších pacientek byla sestra J. F. Kennedyho Rosemary. Byla mladá a krásná. Dostavila se k zákroku k Walterovi Freemanovi. Lobotomie v jejím případě nebyla úspěšná a z mladé pubertální dívky se stala lidská schránka s mentální úrovní dvouletého dítěte. Konec neslavné vlny lobotomických zákroků byl o mnoho pomalejší než jejich nástup. Mezi prvními zeměmi, které ji z morálních hledisek zakázaly, byl v roce 1950 Sovětský svaz a postupně také Spojené státy americké, Velká Británie, Finsko, Švédsko a další. Zcela vytěsnit ji dokázal až nástup nových léčiv a jiných šetrnějších metod.